úterý 12. června 2012

Hume o nesvobodě vůle a morálce

Shodou okolností jsem si minulý týden po čase otevřel Humeův Treatise, abych si pročetl dva oddíly o svobodě vůle (kn. II, odd. i-ii). Jako obvykle mě nejdřív zcela přemohl obdiv k člověku, který v pouhých šestadvaceti letech napsal něco tak velkolepého. Když jsem se přestal dojímat a začetl se pořádně, začalo mě zarážet, jak Humeův přístup kontrastuje s přístupem současných naturalistů.

Hume jak známo svobodu vůle rezolutně popírá, přičemž se drží svého principu, že ze stejných příčin pocházejí stejné účinky. Stejné motivy vedou ke stejným činnostem stejně deterministicky jako působení jednoho materiálního tělesa na druhé. Lidské jednání lze vysvětlit stejně deterministicky jako chování parního stroje. 

Posud vše srozumitelné. Jako kontroverzní mi v Humeově podání připadá to, že motiv svobody jednání chápe jako  destruktivní pro možnost morálního ohodnocení činu. Právě v tomto ohledu Hume kontrastuje s autory jako Harris, Eagleman nebo Cashmore (abych uvedl autory, které jsem četl v nedávné minulosti). Současní naturalisté mají problém s tím, jak popření svobody vůle (k němuž se hlásí) sloučit s možností morálního ohodnocení. Pro mě zcela pochopitelně: když někdo nemohl jednat jinak, než jak jednal, jak bych mu potom mohl připisovat odpovědnost za jeho činy? Hume vidí celou věc úplně obráceně: kdyby ze stejných motivů nenásledovaly stejné činy, nebylo by možné stanovit, že nějaký člověk je morální a jiný zkažený. Pokud jeho úvahu dobře chápu, Hume chce říci, že za předpokladu svobody jednání by nebylo možné hovořit o morálním charakteru dané osoby. Spojení motivů a jednání by bylo věcí nepředvídatelné náhody, vazba jednání osoby na její morální charakter by se zcela ztratila. "'Tis only upon the principles of necessity, that a person acquires any merit or demerit from his actions, however the common opinion may incline us to the contrary." To, že své motivy si nevolíme o nic více než to, jaké činy z nich plynou, Humeovi zjevně vůbec nevadí.

Upřímně řečeno zatím nevím, co si o Humeově tezi mám myslet. Hume vlastně tvrdí, že jsme morální nebo zkažení, aniž bychom se o to jakkoli přičinili. A že jako takoví můžeme být souzeni, ať metaforicky nebo doslovně. Jak jsem řekl, rozumím spíše současnému pohledu, který popření svobody rozhodování vnímá z pohledu morální teorie jako nepříjemnost, kterou je třeba nějak vyřešit. Lze tuto nepříjemnost vyřešit humeovsky, prohlášením, že vztah morálky a svobody vůle je druhem optického klamu? Nebo velký David přece jen něco důležitého přehlédl?

22 komentářů:

  1. Ahoj Tomáši!
    „Jako kontroverzní mi v Humeově podání připadá to, že motiv svobody jednání chápe jako destruktivní pro možnost morálního ohodnocení činu.“

    To se nevztahuje na všechny typy morálního hodnocení. Například podle utilitarismu je jednání morálně špatné pokud nemaximalizuje užitek. Svobodná vůle je irelevantní. Utilitaristé ale mají trochu odlišný pojem morálního hodnocení. U nich to znamená čistě to, že to ne/máme dělat. V jiných koncepcích morálky neznamená „x je morálně špatné/dobré“ jen to, že to ne/máme dělat, ale též to, že na to máme negativně/pozitivně reagovat. Pro tento typ morální hodnocení může být svobodná vůle relevantní.

    Protože je svobodná vůle irelevantní při otázkách co máme dělat, motiv svobodné vůle nedestruuje možnost morálního hodnocení činu v rámci konsekvencialismu. Na druhou stranu pokud se svoboda vůle vylučuje s tím, aby na volbu jednání mělo cokoliv vliv, pak je zbytečné někoho informovat, že X je neužitečné.

    „Pro mě zcela pochopitelně: když někdo nemohl jednat jinak, než jak jednal, jak bych mu potom mohl připisovat odpovědnost za jeho činy?“

    Odpovědnost je normativní pojem a proto je na nás abychom si zvolili kriteria jeho uplatnění. Bůd budeme trvat na požadavku svobodné vůle. V tom případě musíme ale přijmout důsledky nemožnosti morální odpovědnosti a nahradit ji třeba jen právní odpovědností. To je neužitečné. Je lepší zachovat morálku i právo respektive snížit nároky na připisování morální odpovědnosti. Filozofům pak necháme na hraní filozofický pojem morální odpovědnosti, který vyžaduje svob. Vůli.

    Bez svobodné vůle se obejdeme – namísto toho si vystačíme s pojmy jako psychická porucha, nátlak atd. ..nebo můžeme změnit pojem svobodné vůle..svobodná vůle je dána v situaci, kdy tu není taková kognitivní nebo volní porucha, díky které by bylo připisovaní odpovědnosti špatné.

    „Pokud jeho úvahu dobře chápu, Hume chce říci, že za předpokladu svobody jednání by nebylo možné hovořit o morálním charakteru dané osoby“

    K tomu bych dodal, že se etika i právo teoreticky obejdou bez morálního charakteru. V právu by to mělo například ty důsledky, že bychom z úvahy o trestu vyloučili výchovné a ostrakizační funkce trestu.

    „Hume vidí celou věc úplně obráceně: kdyby ze stejných motivů nenásledovaly stejné činy, nebylo by možné stanovit, že nějaký člověk je morální a jiný zkažený.“

    S jednou z možných interpretací souhlasím. Pokud morálka i právo slouží k motivaci a ostrakizaci lidí a pokud svoboda vůle vyžaduje, aby na volbu jednání neměl vliv charakter ani vnější prostředí, potom je právo i morálka zbytečná. Předpoklady: svoboda vůle je vždy přítomna; svoboda vůle se vylučuje s tím, aby na volbu jednání mělo cokoliv jakýkoliv vliv.

    OdpovědětVymazat
  2. "Protože je svobodná vůle irelevantní při otázkách co máme dělat, motiv svobodné vůle nedestruuje možnost morálního hodnocení činu v rámci konsekvencialismu"

    Tohle ber jako, že jsem to nenapsal.

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj Jakube, díky za reakci. V podstatě jsem tu poznámku o Humeovi sepsal jen proto, abych se nechal poučit někým, kdo věci víc rozumí. Nemám teď čas na pořádnou odpověď, vrátím se sem později.

    OdpovědětVymazat
  4. Podle mě je dost nebezpečné používat výraz determinismus ve smyslu názoru, že neexistuje svobodná vůle. (tenhle způsob užití je v ČR běžný). Protože někdo muže být kauzální determinista a být přitom kompatibilista.

    „David Hume is widely recognized as providing the most influential statement of the “compatibilist” position in the free will debate — the view that freedom and moral responsibility can be reconciled with (causal) determinism.“ (http://plato.stanford.edu/entries/hume-freewill/)

    Hume se mýlil když, tvrdil, že morálka a trestání se neobejdou bez morálního charakteru: Trestání sice ztratí funkci ostrakizace nebezpečných jedinců (není trvalá dispozice jednat dobře nebo špatně a tak ztrácí smysl někoho zavírat), nápravy (náprava se chápe jako změna trvalých dispozic, ale pokud nejsou trvale dispozice jednat morálně či nemorálně pak náprava ztrácí smysl). Na druhou stranu o to více vzroste funkce motivační (pokud klesne role osobnosti má na chování jedince větší vliv prostředí.) Hume opomněl motivační funkci, která je pro morální i právní trestání klíčová.

    OdpovědětVymazat
  5. Jakube, jen pár poznámek.

    Předpoklad irelevance svobodné vůle je pro mě velmi atraktivní. Už jsme se toho myslím dotkli v naší minulé diskuzi. Stručně: ať už budujeme společnost se svobodnou vůlí nebo bez ní, výsledek bude téměř totožný, lišit se to bude spíš jen v názvech a některých procedurálních detailech. V případě práva jsem si tím téměř jistý, v politice méně, rád bych si to někdy v budoucnosti promyslel.

    Jako největší oříšek pro popírače svobodné vůle vidím pojem odpovědnosti. Neviděl jsem zatím ani jeden pokus naroubovat ten pojem na determinismus, který by byl aspoň trochu přesvědčivý, například Harris na tom slušně pohořel. To není kritika determinismu, spíš vyjádření mého dojmu, že determinista by se na odpovědnost měl asi úplně vykašlat.

    "...etika i právo teoreticky obejdou bez morálního charakteru". Tím bych si nebyl tak jistý. Jediné, co má pro deterministu v právní oblasti smysl, je stanovit, jestli je z dlouhodobého hlediska jednání obžalovaného nebezpečné, nebo ne. Tedy opravdu stanovit něco jako jeho morální charakter.

    OdpovědětVymazat
  6. Pánové, díky za pěkný článek a diskusi. Nechci zasahovat do nějakých vyšších filosofických sfér. Na druhou stranu mám celkem zajímavou osobní zkušenost z psychoterapie, kdy jedna ze základních technik je zbavit se pocitu viny a přijmout sám sebe takového jaký jsem. Většina neuróz a stresových situací totiž vzniká tak, že skutečnost se liší od našich představ. Myslíme si, že "máme na víc", že jsme "to mohli zvládnout lépe" apod. Často na sebe necháme přenést cizí očekávání (rodiče - děti).

    Ve chvíli, když neexistuje svobodná vůle, tak si s pocitem viny nemusíme lámat hlavu (vina neexistuje). Na druhou stranu naše činy mají důsledky, které se nám mohou nebo nemusí líbit. Můžeme se naučit se těmto důsledkům vyhýbat, když chceme a porozumíme, jak naše myšlení funguje. Základním předpokladem je potom poznání skutečnosti, že většinu věcí vědomě vůbec nerozhodujeme a naučit se cvičit to "skryté zvíře", které v nás je. Pochopit naše motivace na základní úrovni a naučit se s nimi pracovat.

    Abych to zkrátil, určité formy psychoterapie přímo pracují s tím, že nás učí vědomě odvrhnout pocit odpovědnosti (viny) a tím umět lépe pracovat s vlastním myšlením. Z tohoto hlediska mi odpovědnost, v jiném smyslu než jako přímý důsledek, přijde nadbytečný termín.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdravím, díky za reakci. Do psychiatrie bych zase nechtěl fušovat já, takže jen upozorním na něco, co vnímám jako drobný háček, vlastně dva háčky. Když člověku vtloukáte do hlavy, že nemá svobodnou vůli, hrozí nebezpečí silné rezignace. Takový ten pocit "Když nejsem za nic odpovědný, tak prostě úplně vypnu a budu sledovat, co tělo/mozek dělá". Kašlu na plánování svého života, stejně to jede samo i beze mne. Za druhé je známo, že pocity úzkosti jsou tím silnější, čím méně má člověk pocit subjektivní kontroly nad situací, s níž je konfrontován. (Četl jsem o psychologických experimentech na toto téma u Michaela Shermera, The Believing Brain; bohužel si zpaměti nepamatuju odkazy). V prvním případě hrozí zvýšení rezignace, zde zase úzkosti: pokud je míra subjektivní kontroly sitauce objektivně nulová, mohli by citlivější jedinci začít pěkně vyšilovat.

      Zmíněné háčky nepokládám za důkaz svobodné vůle, to by byl myšlenkový zkrat. Spíš by mě jen zajímalo, jestli se s takovými psychologickými negativy popření svobody rozhodování nějak počítá v teoriích, na které odkazujete.

      Vymazat
  7. Taky děkuji za reakci.
    Pojem odpovědnosti (jedno zda morální nebo právní) není v rozporu s determinismem ani existencí či neexistencí morálního charakteru. Zkusím to ukázat na následujícím scénaři. Pak už přestanu otravovat 

    Jakožto deterministický robot jsem zaznamenal informaci, že za určitá jednání obvykle následuje trest. Jsem naprogramován k tomu, abych se vyhýbal nepříjemným pocitům/měl větší reprodukční úspěšnost apod. Tedy Jsem korigovatelný tresty stejně, jako je termostat korigovatelný změnou teploty. (je v souladu s kauzálním determinismem)

    Jiní roboti, kteří se snaží vyhnout nepříjemným pocitům, zaznamenali informaci, že trestáním jsou schopni regulovat jednání jiných robotů. Tedy oni automaticky začnou trestat jednání, která jim mohou přinést nepříjemné pocity. (je v souladu s kauzálním determinismem)¨

    Někteří roboti jsou porouchání. Na první pohled je zřejmé, že nejsou korigovatelní tresty (děti, blázni atd). Tento fakt je zaznamenán jinými roboti. Ty jsou též naprogramování tomu, aby zbytečně nepůsobily bolest. Tedy automaticky přestanou dětem atd připisovat odpovědnost/trestat je.

    Výše uvedený scénář je v souladu s determinismem. Nebezpečtnost pachatele/morální charakter byli irelevantní. Prostě nějaké jednání potrestáme kvůli tomu, abychom odstrašili jiné jedince a je jedno jestli dané jednání něco vypovídá o morálním charakteru nebo ne. Pro dotyčné roboty bylo užitečné používat pojem odpovědnosti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Argumentu rozumím, ale s tou odpovědností mám pořád trochu problém. (a) Pokud odpovědnost spočívá jen v tom, že jsou někteří roboti korigovatelní, proč tomu neříkat rovnou "korigovatelnost"? Pokud z pojmu odpovědnosti odstraníme jakýkoli náznak možnosti regulovat své jednání nedeterminovaným rozhodnutím, úplně ho vyprázdníme. (b) Jak dopředu určím, že je nějaký robot korigovatelný? Jen tím, že není viditelně porouchaný/mladý? (c) Navíc ve tvém podání jsou "neporouchaní" roboti systematicky diskriminováni jen proto, že nejsou porouchaní, což mi nepřijde zrovna fér :-) Co do možnosti ovlivnit své jednání jsou na tom úplně stejně jako roboděti a roboblázni.

      Jsem asi hodně ovlivněný Eaglemanem, který se problémem systematicky zabývá v knize "Incognito" a hodně se angažuje v iniciativě "Neuroscience and the Law" (http://www.neulaw.org). E. upozorňuje na to, že s postupem neurovědy budeme čím dál více lidí označovat jako v tradičním smyslu "nesvéprávné", protože čím dál víc kriminálních činů bude korelovatelných s určitou mírou neuronové patologie. Tedy nejen "děti a blázni", ta škála bude čím dál širší. Odpovědnost se potom vytratí i ve tvém robotickém smyslu, protože každý pachatel kriminálního činu bude nakonec diagnostikovaný jako v jistém ohledu narušený. Za takového stavu věcí je podle mě rozumnější přestat operovat s odpovědností v jakémkoli smyslu a zaměřit se na prognózu budoucího psychologického vývoje pachatele - na pravděpodobnosti recidivy a na možnost korekce jeho dispozic, která ale nemusí mít podobu odstrašování trestem (Eagleman zmiňuje na míru šitou metodu "neurotréninku", která stimulací čelních laloků potlačuje nutkání k patologickému jednání).

      Vymazat
  8. A) Je třeba rozlišit – korigovatelnost, způsobilost k trestu, trestní odpovědnost .

    Z toho co jsem napsal nahoře vyplývá akorát, že odpovědnost vyžaduje korigovatelnost. To lze sice konzistentně interpretovat jako, že korigovatelnost je nutnou a postačující podmínkou odpovědnosti (v tomto případě bychom mohli výraz „odpovědnost“ nahradit „korigovatelnost“) nebo že korigovatelnost je nutnou a nikoliv postačující podmínkou. Ani jedno však není správně. Vesměs my nešlo o pojmový vztah, ale o praktické podmínky toho, kdy je připisování odpovědnosti užitečné. Korigovatelnost je klíčová podmínka toho, aby bylo užitečné nějakému subjektu připisovat způsobilost k trestu/ morálním sankcím. - (mimochodem i v tomto významu se někdy výraz „trestní odpovědnost“ používá.) Avšak k tomu abych byl trestně odpovědný (Moje nepotrestnání by nebylo správné dle práva), je třeba nejen způsobilost k trestu ale též například zavinění, určité jednání, absence ospravedlňujících důvodů (např. krajní nouze, obrana apod.) (Používám právní pojmy, ale vesměs to analogicky platí v morálce)

    Tedy korigovatelnost je klíčová pro užitečnost připsání způsobilosti k trestu. Způsobilost k trestu je jednou z právních podmínek trestní odpovědnosti. A pokud je dána trestní odpovědnost, potom je neuložení trestu protiprávní. Mimochodem "odpovědnost" se používá v mnoha významech.

    A2 – podle mě se ten pojem nevyprázdní (teda pokud ti dobře rozumím) –A je morálně/trestně odpovědný používám ve smyslu: Nepotrestání A není správné dle práva/Nepotrestnání A není (za standardních) podmínek morálně správně. A protože je obecně uznávána určitá koncepce odpovědnosti/ panuje obecně shoda ohledně podmínek odpovědnosti, tak tvrdíli někdo, že A je trestně odpovědný většinou souhlasí i s tím, že: A je korigovatelný trestem & A realizoval nějaké jednání (pohyboval se nebo nepohyboval určitým způsobem – jednání není třeba, když mě někdo strčí nebo drží), kterým způsobil škodlivý následek & A věděl nebo měl vědět, že může způsobit škodlivý následek & nejsou dány ospravedlňující důvody (nutná obrana, krajní nouze) & A má být potrestán (morálka) respektive nepotrestání A je protiprávní (právo).

    B) Znaky korigovatelnosti budou souviset se znaky schopnosti jednat racionálně. Pokud někdo systematicky jedná sebedestruktivně, bude nejspíše i hůř korigovatelný hrozbou sankce. Nebo třeba takový kleptoman, krade i když šance na dopadení je vysoká a potencionální zisk malý.

    C) Ano co se týče svobodné vůle, jsou na tom všichni stejně. Naše možnost volby se rovná možnosti volby kulečníkové koule. A takové rozlišování může být z hlediska některých morálek či morálních intuicí nefér. Na druhou stranu takové rozlišování je užitečné.

    S Eaglemanem nesouhlasím. Sice věřím, že tyto objevy budou mít významný vliv na povahu trestní justice, ale samy o sobě nepovedou k úplnému odmítnutí trestní odpovědnosti/instituce trestu. Budeme umět lépe vysvětlit příčiny pachatelova jednání, trestat však budeme dál čistě s praktických důvodů. To, že u pachatele trestného činu nalezneme neurokorelát ukazující jeho tendenci ke spáchání dotyčného činu nebo dokonce dokážeme jeho jednání kauzálně vysvětlit se nevylučuje s tím že ho hrozba trestu určitým způsobem ikdyž nedostatečně motivovala a s tím, že hrozba trestu je schopna úspěšně motivovat ostatní potencionální pachatele. Prostě díky trestu se někteří jedinci nestanou pachateli.

    OdpovědětVymazat
  9. Někdo by mohl namítnout, že detence je taky de facto negativní následek a že je tudíž též schopna motivovat. Jeden s protiargumentů souvisí s tím, že detence je opatření jehož povahu korelujeme s nebezpečností pachatele a že trest je opatření, jehož míru korelujeme primárně s povahou pachatelova činu. Vezmeme si že máme dva světy S1 a S2, které se liší pouze tím, že v S1 není na rozdíl od S2 instituce trestu a nachází se tam pouze instituce ochranné detence. Přestože budou pedofilové v S1 a S2 stejně nebezpeční, budou se mnohdy chovat odlišně. Proč nezneužít dítě, když to nemá vliv na to zda a jak dlouho budu v ochranné detenci? A proč se rovnou nezbavit svědků a tím snížit pravděpodobnost, že moje nebezpečnost vyjde najevo? V S2 může nějakého pedofila ovlivnit skutečnost, že nespáchání trestného činu ´= 0 let, zneužití dítěte 10 let a vražda dítěte 20let.

    Co se týče problematiky svobodné vůle, doporučuji knihu Tomáše Sobka Nemorální právo

    OdpovědětVymazat
  10. Svobodná vůle je to, co společnost předpokládá jako mentální způsobilost k připisování morální odpovědnosti. Neptejme se, jestli opravdu máme svobodnou vůli (to je pseudoproblém), ptejme se, koho společnost vylučuje z morální odpovědnosti jako mentálně nezpůsobilého a zkusme pro tyto exempce poskytnout dobré vysvětlení. Např. proč je prý schizofrenik s kognitivní poruchou nezpůsobilý k odpovědnosti (On je chudáček dezorientovaný!), zatímco psychopat s poruchou empatie je prý obyčejný hajzl (On je tak necitlivý!)

    OdpovědětVymazat
  11. Nic takového jako morální odpovědnost a svobodná vůle (an sich) neexistuje. Existuje společenská praxe připisování morální odpovědnosti, které bychom měli dobře porozumět z hlediska její společenské funkce, a v těchto pojmech bychom měli porozumět i tomu, že tato praxe bere nějaké mentální kompetence jako předpoklad smysluplného připisování odpovědnosti.

    OdpovědětVymazat
  12. "zkusme pro tyto exempce poskytnout dobré vysvětlení" - to je právě otázka, jestli dokážeme nalézt opravdu dobré vysvětlení, nebo jen něco ad hoc. Proč schizofrenik ne, psychopat ano?

    OdpovědětVymazat
  13. Tzv. svobodná vůle není ničím jiným než výrazem toho, jak lidé chápou svoji morální praxi. Společenská morálka je primárně založená na empatii, takže psychopat je pro většinu lidí paradigmatem nemorálního člověka. Schizofrenik, který zaútočil na svého souseda, protože trpěl bludem, že soused je ohnivý drak, který ho bezprostředně ohrožuje, svým jednáním nevyjádřil nedostatek empatie a ohleduplnosti k pocitům a zájmům druhé osoby, proto je jeho čin morálně neutrální. Jeho mentální defekt ho vylučuje ze způsobilosti k morální odpovědnosti, jak ji ve společnosti většinově chápeme, a v tomto smyslu nemá svobodnou vůli.

    OdpovědětVymazat
  14. I to, že hlediska odpovědnosti přistupujeme jinak k psychopatům a schizofrenikům lze vysvětlit pomocí korigovatelností hrozbou sankce. To, že psychopat má sníženou schopnost soucitu, se nevylučuje s tím, že si dokáže vypočítat, zda se mu to či ono jednání vyplatí. Hrozba sankcí má u psychopata dokonce širší uplatnění než u normálního člověka, protože v mnoha případech, kdy normální lidé nevolí jinak výhodné ale nemorální jednání čistě z pocitu odporu, zbývá u psychopata už jen znevýhodnění dotyčné alternativy. Naopak schizofrenik útočící na červeného draka nebude kalkulovat s možnou sankcí za vraždu souseda. S psychopaty díky tomu nakládáme spíše podle jejich jednání. (instituce trestu respektive důraz na motivaci). Se schizofreniky spíše podle jejich nebezpečnosti (instituce ochranné detence/léčení).

    OdpovědětVymazat
  15. Takže nejvíce svobodný je ten, kdo je nejlépe manipulovatelný hrozbou sankce? :) Jedna věc je, že např. umíme utilitaristicky vysvětlit retributivní sentimenty jako něco efektivního, druhá věc je, že mentální předpoklady připisování odpovědnosti vysvětlujeme z hlediska toho, jak dané společenství chápe svoji morálku (vnitřní hledisko). Svobodná vůle je smysluplný pojem jen z vnitřního hlediska, utilitaristická redukce ho činí zbytečným.

    OdpovědětVymazat
  16. Svoboda je manipulovatelnost trestem.:) To mi zní podobně jako hesla typu: svoboda je (ne)poznaná nutnost. A vlastně je to při určité interpretaci a zjednodušení pravda. Díky za upozornění na tu distinkci. Budu ji v budoucnu vědomě reflektovat. Předešlým příspěvkem jsem podal vysvětlení toho, proč rozlišujeme mezi psychopaty a schizofreniky (explanace faktu) a zároveň jsem tím chtěl podat utilitaristické zdůvodnění toho, proč bychom takové rozlišování měli udržet. (Což souvisí i s tím, že si myslím, že Tomáš Marvan má tendenci ke konsekvencialistickým a naturalistickým morálkám.) Ten obrat „vyjádřil nedostatek empatie a ohleduplnosti k pocitům a (oprávněným) zájmům druhých“ má možná skutečně blížeji k většinovému chápání naší morální praxe připisování odpovědnosti. Jestli ho dobře chápu tak je to obrat normativní, jehož kriteria uplatnění jsou dány spíše intuitivně. Pak se ale nabízí otázka, jak by účastník většinové praxe připisování odpovědnosti pokračoval ve zdůvodňování, kdybych se ho zeptal, proč zloděj Petr vyjádřil nedostatek empatie..a kleptoman Karel nikoliv. Možná by začal operovat s něčím jako je pojem racionality, který má de facto silnou aplikační souvislost s pojmem korigovatelnost trestem.

    OdpovědětVymazat
  17. Chápu, co je to naturalistická etika (jakožto teorie morálky), ale nechápu, co je to naturalistická morálka. Morálka je společenská praxe. Můžeme ji teoreticky vysvětlovat zvnějšku, takže (např. v ekonomických, evolučních, neuropsychologických, ... pojmech) ukazujeme, proč je morálka taková, jaká je, a to bez ohledu na to, jak své morálce rozumí samotní účastníci morální praxe. Anebo ji můžeme teoreticky vysvětlovat zevnitř, takže se snažíme dát nějaký koherentní smysl tomu, jak své morálce rozumí samotní účastníci morální praxe. Vnitřní vysvětlení připouští i to, že vysvětlujeme morálku na základě nepravdivých názorů, které jsou rozšířené ve společnosti (např. na základě víry v Boha, víry ve svobodnou vůli v libertariánském smyslu, atd.). Přechod od vnitřního vysvětlení k vnějšímu může spočívat třeba v tom, že v pojmech trestní ekonomie ukážeme, že víra ve svobodnou vůli je efektivní fikce. A o to Ti zřejmě jde. Vítej mezi fikcionalisty! ;)

    OdpovědětVymazat
  18. Moc dobré, kluci. Zkusím zareagovat na pár věcí.
    Zaprvé se mi zdá, že Huma zajímá spíš vnější posuzování než skutečně etika (tj. taková odpověď na otázku "co mám dělat?", na kterou už nebude mít smysl z hlediska daného člověka namítnout "a proč?"). Navíc Hume chce pro posuzování vlastně udržet opakovatelnost, ne determinismus, ten by zde sám o sobě nestačil - i za předpokladu, že stejné příčiny vedou ke stejným účinkům, lze totiž pochybovat o tom, že jsou jakékoliv dvě příčiny stejné (liší se časoprostorově, stavem daného člověka apod.). Vlastně tady Hume argumentuje praktickou stránkou opakovatelnosti, kterou přitom teoreticky zpochybnil (když mluvil o kauzalitě - i v pasážích o ní totiž mluví spíše o opakovatelnosti než o kauzalitě).

    Zadruhé: že soud se vztahuje na to, jaký člověk už je, a ne na jeho svobodnou vůli, je a byla dost rozšířená pozice: kalvinismus, ale zčásti i luteránství, před nimi Augustin a další v křesťanství, ale i "premorální morálka" starých Řeků - osud Oidipa apod. - nebo pojetí rituální poskvrny, nevědomé a nezáměrné porušení tabu a trest za ně u přírodních národů, aj.

    Zatřetí, ad kompatibilismus: to je samozřejmě možná pozice, ale domnívám se, že není konzistentní - přesněji řečeno, že je konzistentní jen za předpokladu, že výrazům, jako je "svobodná vůle" nebo "odpovědnost" se dá výrazně jiný smysl, než když se o nich mluví v koncepci svobodné vůle i v determinismu, či v inkompatibilismu. Myslím ale, že platí opak: někdo může odmítat existenci svobodné vůle a přitom nezastávat etický determinismus, tj. nedomnívat se, že všechny volní stavy jsou fixovány (typicky: nějakým předchozím stavem a přírodními zákony). Řekněme kvantový indeterminismus aplikovaný na vůli.

    Začtvrté: pocit viny nijak zvlášť nesouvisí s existencí svobodné vůle, jejím odmítnutím se tedy ani nemůže ztratit.

    Zapáté: zastánci svobody vůle samozřejmě připouštějí, že nějaký člověk může jednat zkratkovitě, ale většinou jsou to aristotelici, takže podle nich jednotlivá rozhodnutí vytvářejí morální charakter a ten má pak vliv na jednání jako dispozice (habitus), aniž by rušil svobodu vůle - akorát je pro člověka lehčí nebo těžší něco udělat (myslím, že většina zastánců svobody vůle by dokonce odmítla, že z toho vyplývá nějaká statistická Gaussova křivka). Takže to, co popisuje Hume, je z pozice obvyklého zastánce svobody vůle sice možný stav, ale dost extrémní a zřídkavý.

    Uf, už mě teď nic nenapadá.

    OdpovědětVymazat
  19. S tou opakovatelností jsem to nenapsal moc dobře, jde spíš o algoritmickou stlačitelnost (protože za opakovatelné bychom mohli prohlásit vlastně cokoliv, co by platilo za daných vstupních podmínek, i kdyby se tyto vstupní podmínky už fakticky nikdy neopakovaly). Pro Huma je morální charakter dán předvídatelností jednání, vlastně je něčím jako "přírodním zákonem", díky němuž můžeme očekávat při určitém vstupu nějaký výstup. Teoreticky je sice možné toho dosáhnout i v případě, kdy se algoritmická stlačitelnost nachází jen na úrovni tohoto zákona: tj. člověk by sice reagoval v každé situaci výrazně jinak, ale vždy by se dalo na základě zákona (morálního charakteru) čekat, jak bude jednat, jen by prostě na spolehlivost tohoto očekávání neměla vliv kumulace informací o jednání daného člověka v jiných situacích. To se ale fakticky neděje, zmíněná kumulace vliv v tomto ohledu má, v našem vesmíru tedy algoritmická stlačitelnost funguje i na úrovni podobnosti situací, s menší mírou deterministického chaosu.

    OdpovědětVymazat
  20. Vskutku netradiční náhled na věc, ale příliš mi to nesedí.
    Jinak když nám tu diskutuje ten Mirek: http://desirabilia.blogspot.com/2013/06/modalni-determinismus-mirka-dockala.html :-)

    OdpovědětVymazat